příběh 4 - UPÍR

23. října 2006 v 12:42 |  Hororové příběhy
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šel jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měl jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…

Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměl jsem. Domu jsem to pěšky měl docela daleko, takže jsem se radši rozhodl jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydal na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazil k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupil jsem a sedl si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédl . Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měl jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstal jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínal jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupoval . Rychle jsem opustil prostor bez jediného pohledu na něho. Byl jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédl jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsil jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházel ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočil a pohlédl za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyl schopen odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařil a rozeběhl se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšel jsem je stále silněji a silněji. Zrychlil jsem, co to šlo, a stále se ohlížel za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyl jsem schopen ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítil jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestával cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byl téměř bez citu. Bezvládně jsem klesl k zemi a zůstal nehybně ležet. Byl jsem zkoprnělý a úplně bezmocný , byl jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímal stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěl jsem vykřiknout, ale byl jsem schopen jen tichého chroptění. Nevěděl jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechl. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstal jsem dál nehybně ležet, ohromený vším tím, co se právě stalo, nebyl jsem schopen ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítil , věděl jsem, že musím domů. Sebral jsem všechny své síly a pokusil se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došel domů. Měl jsem strašný hlad. Spořádal jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítil hladový. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhl jsem závěsy, zamkl dveře pokoje a šel si lehnout. Byl jsem unavený , jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudil. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšel jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešel jsem, počkal jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydal hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měl hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedl jsem, ale stále jsem pociťoval hlad, pil jsem, ale stále jsem byl žíznivý. Přežíval jsem takhle několik týdnů, byl jsem bledý a zesláblý. Pak jsem ale uviděl bratrovu malou bílou myšku, dostal jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťoval částečné zasycení. Vydal jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítil jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litoval jsem ho a pozval ho k sobě do pokoje. Zamkl jsem.
"Co jsem to jen udělal…?" proklínal jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděl jsem se za to a z hrůzy, abych nevysál i rodiče, jsem pláchl z domu.
Nějaký čas jsem se potloukal po městě. Přes den jsem spal v opuštěných rozbořených domech, abych se skryl před sluncem, večer jsem procházel ulicemi a hledal něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežíval bez duše, stále stejný , ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěl být sám a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěl jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělal , jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykl a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohl žít . . .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nikola nikola | 9. ledna 2007 v 19:21 | Reagovat

jako to je o tobě? a ty si snad upír?

2 Quasha Quasha | 12. ledna 2007 v 17:29 | Reagovat

hej sem to četla už ale vystupovala v tom holka a ne kluk

3 niki niki | 16. ledna 2007 v 17:28 | Reagovat

ja taky

4 alex alex | 31. ledna 2007 v 16:51 | Reagovat

vždyť jo.je to opravený,na některejch místech je ještě ženskej rod!!!

5 Misha Misha | 28. února 2007 v 15:51 | Reagovat

Moje sestra je taky upír ....... už vysála mý 3křečky..:-))

6 Ginevvra Ginevvra | E-mail | 14. září 2007 v 12:35 | Reagovat

Jo to tak žeru všem prosim vás vzpamatujte se vždyt upíři neexistujou žijete jen v pohádce své přectavy a jestli čekáte až vám upír skříží cestu tak to se nedočkáte věřte mi přání se neplní a už vůbec né tak hloupí.

Ginevvra@seznam.cz

7 Vlkodlacek Vlkodlacek | 22. srpna 2008 v 20:12 | Reagovat

Hele ja mam rada vlkodlaky chtela bych aby strasne mooc zili ale aby neublizili ale asi nejsou to samy upiri ty se mii mooc nelibej a taky sem to ceetla s holko.

8 Vlkodlacek Vlkodlacek | 22. srpna 2008 v 20:13 | Reagovat

Jo je tam nekdy i zenskej rod! máš alex pravdu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.